Drobečková navigace

O obci > Historie > Dějiny zámku

Dějiny zámku

DĚJINY ZÁMKU
V MIROSLAVSKÝCH KNÍNICÍCH

Materiály, které byly poskytnuty jsou od sdružení pro ochranu a využití historických objektů CASTELLUM se sídlem v Brně.

Dalibor Hodeček

Zámek

     Miroslavské Knínice se nacházejí na Znojemsku v údolí Našiměřického potoka, levobřežního přítoku Miroslavky. Obec je položena v nadmořské výšce 318 m. n. m. uprostřed tzv. Miroslavské vypnuliny. Zdejší zámek je nenáročná jednopatrová dvoutraktová čtyřkřídlá budova uzavírající lichoběžníkové nádvoří. Vnější fasády člení kordonová římsa, nádvoří obíhá v přízemí chodba s pilířovými arkádami. Zámek obklopuje přírodně krajinářský park.

Zámek


         Počátky objektu nejsou zcela jasné. Zřejmě již kolem poloviny 13. století, tedy v době vlády markraběte Přemysla, který je znám jako pozdější český král Přemysl Otakar II., existovalo v Knínicích šlechtické sídlo. Můžeme si jej představovat jako tvrz obklopenou vodním příkopem. Nedaleko tvrze již v této době stál malý kostel sv. Mikuláše. První nepřímá písemná zmínka o majiteli knínické tvrze pochází z 29. listopadu 1262, kdy Ekhard z Miroslavi prodal spolu s manželkou Anežkou oslavanskému klášteru zboží v Troskotovicích. Téhož dne svědectví o výše uvedeném právním počinu vydali prostřednictvím  vlastních listin bítovský komorník Idík ze Švábenic a plebán u kostela sv. Michala ve Znojmě Heřman. Dne 1. prosince 1263 vydal  ve Znojmě listinu Vlk z Našiměřic, jíž potvrdil, že Ekhard z Miroslavi převedl patronátní právo v Troskotovicích na oslavanský klášter.  Na všech těchto listinách je mezi svědky uveden Jaroslav z Knínic, který se již v této době řadil mezi přední pány znojemské provincie. Náležel nejspíše do rozrodu pánů z Plavče, v jejichž erbu se nacházela hlava rohatého zvířete - kozy.  Knínická tvrz byla asi hlavní rezidencí svého majitele, i když je známo, že jeho životní horizont zahrnoval nejspíše značnou část jižní Moravy (Znojmo, Louka, Špilberk, Brno). Udržoval

Zámek

samozřejmě hojné kontakty s okolní šlechtou a v závěru života měl snad blízko i k olomouckému biskupovi Dětřichovi. Jaroslav z Knínic je i po roce 1263 ještě několikrát zmiňován. Jako svědek figuruje na listině Aleše, působícího ve službách znojemského purkrabího Oldřicha z Drnholce, která byla zpečetěna ve Znojmě dne 8. února 1268. S jeho jménem se setkáváme též na listině dalšího znojemského purkrabího Radoslava z Heraltic a znojemského sudího Cizkraje, jíž dne 1. září 1272 rozhodli spor mezi louckým opatem a znojemskými měšťany o plavbu i rybolov na Dyji a o užívání pastvin nacházejících se v okolí Znojma. Dne 15. května 1273 spolupečetí listinu Radoslava z Heraltic potvrzující směnu pozemků v Oleksovicích mezi Vlkem z Oleksovic a oslavanským klášterem. Ke dni 21. lednu 1278 je doložen jeho pobyt na hradě Špilberku. Dne 23. března 1278 v louckém klášteře svědčil na listině Branislava z Trstěnic a jeho choti Markéty, jíž bylo premonstrátům v Louce postoupeno patronátní právo kostela v Trstěnicích. Zda se účastnil bitvy na Moravském poli samozřejmě nevíme. Je však jisté, že složitou politickou situaci nastalou po smrti Přemysla Otakara II. přečkal bez větší újmy, neboť jeho jméno se objevuje ještě na listině na listině olomouckého biskupa Dětřicha vydané dne 17. března 1286 v Brně.
       V následujících desetiletích majitelé knínické tvrze z písemných pramenů mizí. Nepochybně však i v období vlády posledních dvou Přemyslovců a pozdějších politických zmatků hráli minimálně na Znojemsku důležitou roli. Další zprávou o existenci rodu pánů z Knínic je listina Sezemy z Jevišovic z 28. června 1322, jíž vydavatel prodal dolnokounickému klášteru pozemky, poddané a pastvinu v Drškovicích. Mezi svědky je uvedeno jméno Jaroslava z Knínic, nepochybně blízkého příbuzného předchozího majitele tvrze. Dne 4. června 1323 Sezema z Jevišovic postoupil dolnokounickému klášteru v Drškovicích ještě dvůr. I tuto listinu potvrdil Jaroslav z Knínic. Tento majitel Knínic zcela určitě nebyl pouhým místním vladykou, neboť jeho jméno se na listinách vyskytuje vedle nejvyšších moravských zemských úředníků a členů významných panských rodů píšících se po Meziříčí, Tasovu, Pernštejnu a Kunštátu. Jaroslav z Knínic zmiňovaný v letech 1322-1323 zemřel někdy před rokem 1349.
      Jaroslavovým blízkým příbuzným, snad bratrem, byl Matěj z Knínic, který byl v roce 1349 již také po smrti. V tomto roce totiž vdova po Matějovi Vracka (Braczka) a její syn Jaroslav nechali intabulovat Jindřichovi z Kuenringu, řečenému z Nejdku, pozemky a čtvrtinu patronátního práva v Říčanech. O rok později Vracka postoupila 100 hřiven zapsaných na knínickém statku staršímu synovi Jaroslavovi a 150 hřiven mladšímu synovi Hronovi z Lechovic. Oba bratři pak uzavřeli na veškerý majetek spolek. Jaroslav měl nejspíše své hlavní sídlo na knínické tvrzi, kde žil se svou první manželkou Hedvikou, jíž zapsal na zdejším statku věno. Podíl na knínickém panství získali i další členové rodiny. V roce 1356 nechal Jaroslav do zemských desk vložit zápis ve prospěch svých nejmenovaných sester, které na Knínicích získaly 10 hřiven ročního platu. Dominikální majetek se dále roztříštil, když dvou lánů v Knínicích bratři Jaroslav a Hron v roce 1358 zbavili ve prospěch Buzka z Nosislavi. Velké množství podílníků a majitelů v rámci jednoho panství však bylo v této době na Moravě pravidlem.
       Jaroslav z Knínic se postupně zařadil mezi přední moravské pány a tak udržel a dále upevnil asi sto let trvající mocenskou pozici rodu. První významnou funkci znojemského purkrabího zastával zcela určitě v letech 1356-1357. Zhruba v této době se zakoupil v Březníku na Náměšťsku, kde v roce 1360 zapsal své druhé manželce Markétě věno. V té době byl českým králem a římským císařem Karel IV., moravským markrabětem se stal jeho mladší bratr Jan Jindřich. Některým vysoce postaveným pánům v té době přestala vyhovovat dosavadní nepříliš výstavná sídla. Také nárokům Jaroslava z Knínic vzhledem k jeho funkci knínická tvrz  již nedostačovala a proto někdy v 60.- 70. letech z reprezentačních důvodů vystavěl nad řekou Oslavou nový hrad Langenberg (Lamberk). Tvrz v Knínicích v roce 1364 prodal Jimramovi z Jakubova z rodu pánů z Pernštejna. Z tohoto roku též pochází první výslovná zmínka o její existenci.
       Jaroslav z Knínic pak v letech 1366-1379 zastával funkci nejvyššího sudího olomouckého, tedy jeden z nejvyšších postů v zemi. Na sklonku vlády císaře Karla IV. se rod pánů z Knínic a Langenberka řadil mezi vážené členy moravské zemské stavovské obce. Sestry Jaroslava z Knínic se staly donátorkami bohatých církevních řádů. Klára ze Zborovic darovala v roce 1376 cisterciáckému klášteru ve Velehradě roční plat jednu hřivnu pražských grošů za spásu své duše a duše svého zemřelého manžela. Přála si být také pohřbena v klášterním kostele. Její sestra Anna z Březníka již v roce 1368 štědrým odkazem pamatovala na klášter premonstrátek v Doubravíku. Sám Jaroslav si zemský úřad udržel zřejmě až do své smrti. Jisté je, že zemřel někdy před rokem 1385. Vdova Markéta pak po smrti svých dvou synů Artleba a Jaroslava podruhé provdala za Jilvína z Olešničky. V roce se 1406 se stala donátorkou klášterů v Oslavanech a Doubravníku. Přestože rod již více než 40 let nevlastnil knínickou tvrz, zbytky majetku v okolí Knínic si podržel. Ještě v letech 1406 a 1409 se domáhala svého práva ke dvěma vinohradům v Bohuticích a Knínicích, které údajně neoprávněně držel Reinprecht z Lesonic. Synové z manželství s Jaroslavem z Knínic Artleb a Jaroslav zemřeli už v 90. letech 14. století. Poslední zmínka o Artlebovi pochází z roku 1398. Poslední členka rodu, Jaroslavova dcera Anežka (nebo snad Ofka) vstoupila do kláštera. V závěrečné fázi více než stoleté existence vlivného rodu pánů z Knínic a Lamberka hrál důležitou roli významný moravský pán Vilém z Pernštejna, jenž v této době postupně získával důležitou mocenskou pozici.
       Od 60. let 14. století lze vysledovat určité tendence ke scelování dosud roztříštěného alodního majetku v Knínicích. Příkladem je prodej dvou lánů v polní trati Ve čtvrtkách držených dosud Adamem a Buskem z Nosislavi vlastníkovi tvrze Jimramovi z Jakubova a Pernštejna. V roce 1385 měl v Knínicích blíže nespecifikovaný majetek též Bolek z Hostěradic, který jej tehdy daroval své manželce Markétě. Ta jej o pět let později již jako vdova postoupila majiteli tvrze Benešovi z Kravař.
       Synové Jimrama z Jakubova a Pernštejna Filip a Jimram prodali v roce 1385 Knínice Benešovi z Kravař a Krumlova. Beneš z Kravař zemřel na podzim roku 1398. Jeho dědicem se stal Jan z Kravař, jenž v roce 1399 zapsal své manželce na Rakšicích, Petrovicích a Knínicích 1000 hřiven. Knínickou tvrz si však ponechal, respektive ji nechal spravovat některým ze svých manů. Mezi léty 1399 a 1400 Jan z Kravař zemřel. Zanechal po sobě nedospělého syna Beneše. Eliška z Hradce se v roce 1406 spolčila se svým švagrem Litoldem z Bítova a dcerami Barbarou a Klárou, které měla s Jiřím z Bítova, mj. na 1000 kop grošů zapsaných na Knínicích. Poté, co Beneš z Kravař dospěl, žádal v roce 1415 po matce 600 kop grošů, které držela na statcích Petrovicích, Rakšicích a Knínicích. I když se Eliška k soudu nedostavila, bylo rozhodnuto ve prospěch nároku jejího syna. V roce 1417 pak Eliška z Hradce uzavřela se synem na výše uvedené statky spolek.  Beneš z Kravař zemřel v mladém věku v roce 1423. Jeho majetek zdědil vzdálený příbuzný Jan Jičínský z Kravař. Zda knínická tvrz utrpěla za husitských válek, není z písemných pramenů známo. Je však pravděpodobné, že ze strategického hlediska byla pro všechny účastníky konfliktu relativně nezajímavá a tudíž společenské nepokoje první poloviny 15. století přečkala v zásadě bez úhony.
       Někdy před 8. dubnem 1434 získal Knínice fakticky Václav z Kukvic, který na tvrzi též sídlil. Držbu si zřejmě nechal právně pojistit listinou, kterou získal od Jana z Kravař někdy mezi léty 1423-1434. Knínice mu zůstaly i v době, kdy zastával funkci podkomořího moravského. Na konci husitských válek, dne 25. května 1434, se Eliška z Hradce (vdova po Janovi z Kravař) zřekla svého  věna v Knínicích ve prospěch bratra Menharta z Hradce. Menhart z Hradce nechal v roce 1447 tento majetek intabulovat synům zemřelého Václava a majitelům tvrze Benešovi a Hynkovi z Kukvic, proti čemuž bezvýsledně protestoval tehdejší majitel moravskokrumlovského panství Jan z Cimburka. Páni z Kukvic drželi Knínice až do roku 1466. Tehdy poslední majitel z tohoto rodu Hynek z Kukvic panství prodal Janovi z Lechovic. Hlavním sídlem Hynka z Kukvic se někdy v 60. letech staly Rosice, kde zemřel v roce 1482.
       Snad již někdy v 70. letech získal panství od Jana z Lechovic Jan Kusý z Mukoděl. Vklad byl však intabulován až v roce 1481 po otevření zemských desk a uklidnění situace v zemi. K další směně došlo vzápětí. Téhož roku koupil "tvrz Knihnice se vsí, dvorem, s sadem, s kostelním podacím…i s desátkem vinným a zvlášče s perkrechtním právem…" Jan z Lichtenburka a Bítova spolu s manželkou Annou z Královic. Jan z Lichtenburka však vzápětí zemřel a jeho podíl získal  druhý manžel Anny z Královic Hanek ze Zap. Intabulace ve prospěch Hanka ze Zap proběhla sice až v roce 1492, ale spolumajitelem byl již dříve, neboť se listinou vydanou dne 24. září 1484 přímo na tvrzi v Knínicích připojil k landfrýdu. Zmiňované právní pořízení je jedním z mála dokladů pobytu vlastníka. Lze však předpokládat, že mezi léty 1434 a 1503 byla tvrz jednou z nejdůležitějších rezidencí svých majitelů. Tato skutečnost se jistě promítla do stavebních dějin objektu. S určitostí to lze tvrdit v případě nedalekého kostela, kde pozdně gotické architektonické články v jižní zdi lodi dokládají stavební činnost ve 2. polovině 15. století.
      Někdy před 8. říjnem 1490 získal tvrz Mikuláš Tulešický z Peče, který se toho dne sice již píše po Knínicích, ale ty jsou mu zapsány Hankem ze Zap a Annou z Královic až v roce 1493. Manželský pár byl Knínice donucen prodat, neboť musel zapravit dluhy zemřelého Jana z Lichtenburka. Celková suma získaná prodejem Knínic činila 1000 zlatých, z toho na umoření dluhu bylo použito 700 zlatých. Je však pravděpodobné, že nový majitel se koupí Knínic také zadlužil, jak ostatně vyplývá ze soudních sporů přelomu 15. a 16. století. Dne 4. ledna 1494 je na knínické tvrzi zpečetěna listina, jíž Mikuláš prodává na vinných horách v Knínicích 5 zlatých ročního platu františkánskému konventu kláštera Matky Boží ve Znojmě za 50 uherských zlatých. Své pečeti přivěsili Matěj Vacek z Bezděkova a Tupenova, Jan Komoň z Bezděkova, Jan Miroslavský z Krbenic, Jan Rechnburk ze Želetic, Václav Komoň z Bezděkova a Tulešic a Hynek Janíček z Olbramic a na Lhotce.  Mikuláš Tulešický z Peče pak celý knínický statek spolu s pustým dvorem v Holenicích nacházejícím se nedaleko Drnholce nechal zřejmě z důvodu značné finanční tísně v roce 1503 intabulovat Janovi z Kostník, přestože si na tento majetek činil nárok též Jan z Uponěšic.
       Ještě téhož roku však majetek přešel na bratry Jana a Václava z Lomnice z náměšťské větve rodu pánů z Lomnice.  V půhonu z roku 1503 se poprvé objevují jména dvou knínických poddaných - Jablečky a Matěje Munky.

Erby některých šlechtických rodů, které byly vlastníky zámku

Významným zdrojem příjmů z panství bylo nejenom rozvinuté vinohradnictví a ovocnářství, ale vyplatil se též chov včel, jak vyplývá ze zprávy z roku 1503. Od roku 1503 pak Knínice trvale náležely jako víceméně samostatná exteritoriální enkláva k náměšťskému panství až do roku 1799. Od konce 15. století patřil ke knínickému panství dvůr v pusté vsi Holenice nacházející se  nedaleko Drnholce. Neujasněné byly hranice pozemků náležejících k tomuto dvoru. Jan a Václav z Lomnice v tomto sporu pokračovali. V roce 1508 Jan z Lomnice obvinil Erazima z Liechtenštejna, že "sáhl na lidi moe knihnické a pobral jim na svuoj zámek na Drnholci dva vozy s koňmi a kosy a s šaty, když sú sekli na lukách mých po dvoře mém dědičném holonickém a skrze to pobrání lidé moji k škodě sú přišli…". V roce 1519 Jan z Lomnice sice prodal svůj podíl na Náměšti bratrovi a přesídlil na východomoravský Brumov, ale již v roce 1532 se ve prospěch Václava z Lomnice zbavil i poloviny Knínic, takže náměšťské panství zůstalo celistvé. Těsně před smrtí v roce 1536 udělil majitel knínickým poddaným právo odúmrti vztahující se zejména k místním vinohradům.
      Po smrti Václava z Lomnice dědili jeho synové Znata (zemřel 1556) a Oldřich (zemřel 1566). Za Znaty z Lomnice pokračovaly letité spory o hranice holenického dvora náležejícího ke knínickému statku. V roce 1555 žaloval Znata Kryštofa z Liechtensteina a na Mikulově (Nykolspurku), že "lidé jeho poddaní z Dyrnholce vložili jsú se v grunty mé dědičné ke dvoru holenickému náležité, kterýchž…pastvami i jinak podle vuole své užívají mně na škodu…" Část holenických luk nakonec někdy ve 2. polovině 16. století připadla k Drnholci.
      Oldřichem vymřela náměšťská větev pánů z Lomnice. Dle jeho závěti se majitelem stal Jan starší ze Žerotína. První majitel z rodu Žerotínů nechal zásadním způsobem přestavět zámky v Náměšti a Rosicích. O jeho stavebních aktivitách v Knínicích však není nic známo. Po Janově smrti v roce 1583 se dědictví ujal starší syn Karel ze Žerotína, později zvaný starší. Období let 1583-1628, kdy s přestávkami spravoval spolu s bratrem Janem Divišem (zemř. 1616) svůj majetek, je možno charakterizovat jako dobu společenského a kulturního vzestupu na jeho panstvích. Vrchnost v 16. a na počátku 17. století v záležitostech víry zaujímala vcelku tolerantní postoje, takže nepřekvapuje, že v Knínicích měli malý sbor čeští bratři a snad zde žili též novokřtěnci.
       Negativně se do vcelku poklidného života v Knínicích promítly události třicetileté války. Vojenské operace císařského vojska na sklonku roku 1620 skončily pro Knínice pouze odvedením dávky 20 zlatých, rabování bylo odvráceno. Úředník na Rosicích Ondřej Číhal Krhovský  o tom podává zprávu manželce Karla staršího ze Žerotína Kateřině z Valdštejna. Píše mj. "…Byl zde taky bratr Jan z Kynic. Pravil, že v Kynicích též byli, a vida, že by tu nemnoho dostali, nerabovali. Musili jim dáti od vůbce 20 zl. Odtud jeli do Volbramic, do Loděnic a do Bedrovic…". Asi se už nedozvíme, jestli obyvatelé Knínic skutečně strádali nebo se jim podařilo zásoby potravin, peněz a jiné hodnotné věci včas ukrýt na bezpečná místa. Kontribuční povinnosti na obec těžce dolehly na přelomu let 1623 a 1624, kdy zde bylo ubytováno vojsko. Poddaní se proto dne 14. února 1624 obrátili na Karla staršího ze Žerotína s prosbou o zapůjčení obilí ze zdejší vrchnostenské sýpky. Vrchnost oslovili přípisem následujícího doslovně přepsaného znění: "Vaše Mti, vysoce urozený pane, pane náš milostivý! V. Mti výborného zdraví i jiného všeho dobrého, též za mnohá a prodloužená léta šťastného a veselého panování nad námi chudými v modlitbách svých nehodných na Pánu Bohu žádáme věrně rádi. Milostivý pane, pane! V. Mt poníženě a poddaně prosíme, že nám za zlé jmíti neráčíte, že V. Mt tak častými suplikami svými zaneprazdňujeme, jako i tato nynější poslední a již dokonalá záhuba naše k tomu příčinu nám podává, že V. Mt. v tom zaneprazdňovati musíme; a to z příčiny, že ještě až posavad, maje v dědině salvaquardii z kumpanie nejvyššího pana Lebla se třemi koňmi, na něž každého týhodne ovsa po 4 měřicích a 2 čtvrtích dávati musíme. Jsouce pak my ubozí lidé předešle již ze všeho všudy vobilí, jak z žita, tak z ovsa vytráveni, nevíme sobě ubozí v tom rady dáti, a odkud takového ovsa, jímž bychom je každého týhodne pokojiti mohli, dostávati, v tom se k V. Mti, jakožto k pánu a vrchnosti své milostivé a dědičné, utíkáme a za to V. Mt. pro Boha prosíme, že se na naši chudobu vzhlédnouti a nám z sejpky ve dvoře V. Mti zde u nás v Kynicích na všechnu obec jeden met ovsa zapůjčiti ráčíte, tak abychom je pokojiti a tudy při svých živnůstkách zůstávati mohli. A co se jim pak za víno, pivo a jinší potravu, nemaje toho v domě, peněz dávati musí, to již předešle V. Mti skrze poníženú suplikací oznámeno jest. V tom se tehdy ve všem V. Mti, jakožto pánu a vrchnosti své milostivé, v ochranu poroučeje, za milostivou a ochranlivú odpověď V. Mti poníženě prosíme. V. Mti věrní poddaní rychtář a starší i všecka obec z Kynic." Jak byla žádost vyřízena, nevíme. Je však jisté, že ještě v roce 1624 zůstávalo knínické panství na rozdíl od sousední Miroslavi prozatím ušetřeno násilného obracení na katolickou víru a je dokonce možné, že zde ještě žili bratrští kněží. Naopak majitel miroslavského panství hrabě Jiří z Náchoda v té době už horlivě oznamoval olomouckému biskupovi kardinálovi Františkovi z Dietrichsteina, že už před třemi roky vypudil nekatolické kněze z miroslavské, hornodubňanské a dukovanské fary.
       V té době měl Žerotín vážné problémy politického charakteru, přestože přízeň Ferdinanda II. si v zásadě udržel. Avšak vzhledem k faktu, že zůstal věren českobratrské víře, musel se na základě patentu panovníka vystěhovat ze země. Smlouvou ze dne 27. září 1628 bylo celé náměšťské panství prodáno Albrechtovi z Valdštejna, který však působil pouze jako prostředník, neboť ten je již v roce 1629 prodal tajnému císařskému radovi a dvorskému kancléři svobodnému pánu Janu Křtiteli Verdenbergovi.
      Na panství začala být uplatňována protireformační politika.  Ve 30.letech 17. století byly Knínice samostatnou farností. Již z roku 1641 pochází kamenná křtitelnice dnes umístěná v kostele sv. Mikuláše. Je tedy pravděpodobné, že již v průběhu třicetileté války byl zdejší kostel stavebně upravován. Pro hypotézu svědčí zdokumentované aktivity na stavbě sakrálních objektů nacházejících se v Náměšti a Rosicích. Zda došlo za Jana Křtitele Verdenberga také k úpravě knínické tvrze, není známo.
       Dle urbáře z roku 1640 byly Knínice se 48 osedlými čtvrtou největší obcí náměšťského panství.  Vrchností byl i v Knínicích podporován chov ryb, proslulé zůstávalo také zdejší vinohradnictví a obilnářství. V roce 1645 švédský generál Torstenson nařídil, aby poddaní z Knínic živili vojsko generála Axelliho a Duglase. Obyvatelé sousedních Bohutic tehdy válečné útrapy již nevydrželi a utekli do okolních lesů. Po smrti Jana Křtitele Verdenberga (16.9.1648) dědil jeho syn Ferdinand, který panství v 60. letech pronajal. Po Ferdinandově smrti v roce 1666 získal  nově ustanovené rodové svěřenectví jeho bratranec Alexander (zemřel 8.12.1672). Poté přes 60 let spravoval majetek Alexandrův syn Jan Filip Verdenberg. Ten se sice často dostával do sporů se svými poddanými, byl však znám také jako šlechtic příznivě nakloněný umění. Již z doby počátku jeho vlády pochází sanktusníkový zvon v knínickém kostele, který byl v roce 1677 ulit ke cti sv. Mikuláše. Zámeckou budovu zřejmě nezasáhl požár, který se ve vsi rozšířil dne 17. června 1715.
       Ze 20. let 18. století pochází první písemné zprávy o stavebních úpravách zámku v Knínicích, které byly provedeny z iniciativy stárnoucího majitele panství. Tehdy byly jednotlivé místnosti vybaveny zčásti novým mobiliářem, některé předměty nechal Verdenberg přivézt z Náměšti. Došlo též k úpravám hospodářského zázemí. Ve vrchnostenském dvoře byly nově vystavěny dobytčí stáje.  Nové zastřešení získala budova sýpky, která byla zřejmě používána také jako sklad krmiva. Dle údaje z inventáře pořízeného dne 18. června 1735 byla přestavba zámku byla dokončena nejspíše krátce před rokem 1727, kdy  hraběnka nechala přivézt část mobiliáře. Interiér byl upraven pro celou hraběcí rodinu, která zde zřejmě pobývala v letních měsících. Zvláštní pokoje byly určeny pro potomky hraběte Filipínu, Charlottu a Kazimíra. V komnatách se nacházelo velké množství umělecky nepochybně hodnotných stolů (včetně nezbytného psacího stolku, židlí s koženými potahy, pohovek, truhlic, skříní, mís na ovoce a květinových váz. Hojně byl nepochybně užívaný také v té době u šlechty velmi oblíbený karetní stůl. Obrazy na stěnách znázorňovaly zejména krajinomalby a zátiší s ovocem. Nechyběla ani malá soukromá zámecká kaple (Capelle Zimmer). Velký oltářní obraz byl zasazen do pozlaceného rámu. Náboženskou tématiku zde dále zastupoval malý zarámovaný obraz Matky boží a obraz Svaté Trojice. Časově se úpravy interiéru knínického zámku shodují s pořízením nového vybavení zámecké kaple svatého Václava v Náměšti nad Oslavou. Na zámku měl svůj byt také správce panství.
       Poslední  Verdenberg Jan Filip zemřel v roce 1733. Pohřben byl v hrobce dominikánského kláštera v Brně. Jeho nástupcem se dle ustanovení z roku 1666 stal vzdálený příbuzný Václav Adrián z Enkenvoirtu, po němž se v roce 1738 o dědictví rozdělily Marie Františka Koloničová, provdaná Kufštejnová  (1/2), Marie Antonie Františka Enkenvoirtová, provdaná z Rotalu, Marie Anna Leopolda Auerspergová, provdaná Salmová (1/2). V roce 1743 se jedinou majitelkou všech podílů stala Marie Františka Kufštejnová. Hraběnka zemřela dne 14. února 1746 v Kirchbergu. V následujících šesti letech panství opět spravovalo několik spolumajitelů.Bedřich Vilém Haugwitz
       V roce 1752 koupil náměšťské panství Bedřich Vilém Haugwitz, rádce a ministr císařovny Marie Terezie. Ještě předtím však zájemce o koupi velmi podrobně zjišťoval, zda je taková transakce výhodná. Nechal si přitom poradit tehdejším vrchním zemským komořím svobodným pánem Jindřichem Kajetánem Blümegenem. Haugwitz při zkoumání podkladů, které mu Blümegen zaslal, nenašel v přiloženém seznamu vesnic náměšťského panství Knínice.  K Haugwitzově výtce pak Blümegen uvedl, že seznam vesnic získal od tamního inspektora a nepochyboval o tom, že chyba bude v názvu, protože toto místo je v seznamu uvedeno pod jménem Kinice (Kinitz), mezi Kamennou a Kojatínem. V odpovědi též napsal, že Knínice neleží, jak se domníval Haugwitz, přímo na poštovní silnici, nýbrž je od Mikulova vzdáleno tři míle a od Pohořelic skoro dvě míle. Na mapě Moravy mělo být uvedeno patrně pod názvem Kuenitz a v místě se rovněž nachází malý zámek a vedla tudy cesta z Vídně přes Mikulov do Náměště. Lokalita se vyznačovala dobrou pšenicí, pivem a vinohrady, ležela v pěkné rovině a jak Blümegen zjistil z účtů, byla tato ves nazývána německy jak Kaenitz, tak Kinitz. Další informace o ní měl zájemce o koupi získat Blümegenovým prostřednictvím od dvorního agenta Václava Františka Heymerleho, jakmile ten se vrátí z Velkých Losin. Knínice patřily mezi vsi, o kterých tvrdil Heymerle, že jsou mj. vzdálené od vlastního panství a obklopené cizími vesnicemi, takže by bylo možno je snadno a výhodně prodat. Protože ale Blümegen každé oddělování považoval za nebezpečné, doporučoval, aby se podle zvyklostí prodej neprováděl dříve než se zjistí všechny potřebné okolnosti. Radil pak zájemci o koupi hraběti Haugwitzovi, aby ves od panství neodtrhoval, neboť pro panství Náměšť bude výhodné, když zde bude soustředěno co nejvíce hospodářských dvorů a vesnic v jednom celku. Jak se později ukázalo, šlo o rozhodnutí prozíravé.  Výnosnost knínického statku byla totiž v této době celkem vysoká, neboť suma příjmů za léta 1759-1765 dosáhla 18 682 zlatých, zatímco vydání bylo vyčísleno na pouhých 8003 zlatých. Po zvážení všech pro a proti se tedy Haugwitz rozhodl celé náměšťské panství koupit za 460 000 zlatých a 500 dukátů klíčného. Smlouva mezi osmi prodávajícími dědici a Haugwitzem byla uzavřena dne 30. června 1752 ve Vídni.
       Zámek v této době asi trvale splňoval základní kritéria pro ubytování svých šlechtických majitelů. Je pravděpodobné, že hrabě Haugwitz jej zřejmě při svých cestách mezi hlavním městem a Náměští občas navštěvoval. Doložena je však pouze skutečnost, že v Knínicích dne 30. srpna 1765 na úplavici zemřel. O několik dní později byly ostatky hraběte pohřbeny provizorně v náměšťském kostele sv. Jana Křtitele. Pozůstalé vdově napsala jímavou kondolenci také císařovna Marie Terezie, která několik dní předtím sama ovdověla a ze ztráty manžela se již nikdy úplně nevzpamatovala.
       Jediný syn Bedřicha Viléma Haugwitze moravský guberniální rada Otto Karel (1734-1761) předčasně ještě za života otce zemřel, takže dle testamentu dědila neteř druhé ženy Bedřicha Viléma Marie Josefa Frankenbergrová (1744-1821). Jejím manželem se krátce poté stal vzdálený příbuzný zemřelého Karel Vilém Haugwitz (1736-1819), takže tímto sňatkem zůstalo celé náměšťské panství včetně Knínic v držbě Haugwitzů. Z přelomu 18. a 19. století se nám již dochovala i jména správců knínického statku. V letech 1795 a 1797 je v této funkci doložen Anton Johann Hofer. Od centra panství vzdálené Knínice přestaly být na konci 18. století z hlediska vrchnosti atraktivní a tak je v roce 1799 Jindřich Vilém Haugwitz prodal za 54 000 zlatých moravsko- slezskému guberniálnímu koncipistovi Jindřichovi šlechtici z Holle. Smlouvou podepsanou na zámku v Náměšti dne 5. října 1799 byl také stanoven splátkový kalendář, přičemž 34 000 zlatých rýnských mělo být nabyvatelem postupně zaplaceno do konce června roku 1801.  Již v roce 1801 však majetek získala hraběnka Marie Antonie z Daunu za 76 000 zlatých a o dva roky později za 90 000 zlatých hrabě Antonín Bedřich Mitrovský z Mitrovic a Antonín Bedřich MitrovskýNemyšle. Na přelomu 18. a 19. století šlechta zřejmě knínický zámek nenavštěvovala příliš často. Například Antonín Bedřich Mitrovský až do roku 1806 zastával celou řadu funkcí ve Vídni a Praze, jež ho patrně značně zaneprazdňovaly. Po napoleonských válkách se vrátil do velké politiky a žil převážně v Brně až do roku 1842, kdy ve věku 72 let zemřel. Pochován byl v rodinné hrobce v Doubravníku. V době, kdy byl majitelem zámku Mitrovský, spravoval velkostatek pan Kozárek zmiňovaný v roce 1805.
       Smlouvou ze dne 2. února 1809 přešly Knínice do rukou svobodného pána Emanuela Bartensteina. Vzhledem ke zvýšené inflaci činila cena již 160 000 zlatých, přičemž na 30 000 zlatých byly vyčísleny činže váznoucí na panství. Rod Bartensteinů kromě Knínic vlastnil již od roku 1739  slezské panství Jindřichov (německy Hennersdorf). Nový majitel vzápětí po získání zdejšího panství vyvinul iniciativu směřující k harmonizaci zámeckého areálu s dobovým vkusem. Již v roce 1810 byl zrušen dosavadní hřbitov obklopující kostel. Nový hřbitov byl založen vrchností na okraji obce. Stavbu Hraběnka Pavlína Logothettihřbitova povolila brněnská biskupská konzistoř. V okolí zámku tak došlo k zásadním terénním změnám. Zdá se, že tehdy vznikl nový přírodně krajinářský park. Někdy mezi léty 1809-1838 byly zřejmě také provedeny klasicistní úpravy zámecké budovy. Je doloženo, že majitel a jeho rodina v této době v Knínicích často pobývali. Dne 12. července 1825 na knínickém zámku zemřela ve věku 7 měsíců vnučka majitele Berta Logothettiová, dcera hraběte Huga Logothettiho (1801-1861), velitele husarského regimentu arcivévody Ferdinanda, a jeho manželky Pavlíny rozené Bartensteinové (1800-1872). Emanuel Bartenstein měl svého zetě v oblibě. Pomohl mu například v soudním sporu o majetek v Bukovině a přispíval též finančně. Rodina Logothettiů zřejmě na knínický zámek ve 20. letech často jezdila z Horních Uher, kde Hugo sloužil v armádě. Na Moravě venkovské sídlo získala až v roce 1831, kdy po prodeji podílů v Bukovině koupil hrabě Logothetti velkostatky Bílovice u Uherského Hradiště a Březolupy.
     Emanuel Bartenstein byl příznivě nakloněn intenzivnímu chovu ovcí, který na svém knínickém panství podporoval. V únoru roku 1817 přikázalo moravskoslezské gubernium Hospodářské společnosti, aby navrhla znalce, kteří by byli s to podávat dobrá zdání o odbytu ovčí vlny a o chovu ovcí. Mezi navrženými byl také majitel Knínic. Vrchnostenský ovčák Josef Chlupp složil jako první odborné ovčácké zkoušky na Moravě. Ovčáčtí mistři bydleli přímo na zámku. Úspěchy v chovu ovcí v té době daly základ speciální moravské chovatelské škole, která se mezi odborníky proslavila také mimo rámec habsburské monarchie.
      Svůj byt měl na zámku také správce velkostatku, jímž byl v roce 1818 Franz Wika. Panským kuchařem byl v té době Tomáš Billa, který však zemřel již dne 24. srpna 1820 ve věku pouhých 40 let.
      Poté, co Emanuel Bartenstein zemřel v Brně dne 18. února 1838, zdědil  Knínice Josef Bartenstein, císařský komoří a lenní rada olomouckého arcibiskupa. Josef se narodil dne 25. prosince 1801. V roce 1826 se oženil se svou čtyřiadvacetiletou sestřenicí Marií, s níž měl pět dětí - Arnošta (narozen 1827), Josefínu (narozenou 1831), Antonii (narozenou 1832), Matyldu (narozenou (1836) a Johannu (narozenou 1839). Vdova po Emanuelovi Alžběta zemřela v zámku ve slezském Jindřichově dne 9. června 1844 ve věku 69 let. Záznam o jejím úmrtí však učinil miroslavský farář. Josef Bartenstein zemřel v roce 1866 ve věku 65 let. Z pěti dětí ho přežily pouze tři dcery. Někteří členové rodu byly pohřbeni na knínickém hřbitově, kde jsou dodnes zachovány rodinné empírové náhrobky. Vymřením Bartensteinů se v Knínicích definitivně uzavřela dějinná etapa, kdy zdejší zámek vlastnila šlechta.
       V roce 1867 velkostatek koupil za 95 000 zlatých podnikatel Josef Heinrich Sopuch spolu s manželkou Charlottou. Sopuch byl v polovině 19. století majitelem domu v Brně a živil se jako pekař. V roce 1850 se pokusil o podnikání v oblasti tehdy velmi dynamicky se rozvíjejícího cukrovarnictví. Spolu s brněnským obchodníkem železem Aloisem Kupkou získal jednoduché tovární oprávnění na založení cukrovaru v Modřicích u Brna. O šest let později byl nad jměním obou společníků vyhlášeno konkurzní řízení. Podnik se podařilo zachránit založením akciové společnosti, v jejíž správní radě zasedal i Josef Heinrich Sopuch. Stejně jako mnozí jiní movití podnikatelé v 19. století cítil potřebu se výrazněji společensky etablovat zakoupením zemskodeskového velkostatku se zámkem. Dlouho si však atraktivního knínického zámku s parkem neužil, neboť po smrti manželky v roce 1873 se rozhodl nedávno nabytého majetku zbavit. Knínice prodal v roce 1874 za 135 000 zlatých Ludvíkovi Wellersdorferovi a jeho manželce Antonii.
       V roce 1879 byl Gebhart Wellersdorfer zmocněn jako zástupce svých rodičů jednat se představiteli obce o knihovních záležitostech ve věci úpravy uživatelských práv k pozemkům nedaleko Drnholce, které byly ve stabilním katastru zapsány v dominikálních vložkách. K přeměření luk pak došlo v roce 1886. Na základě smlouvy ze dne 6. srpna 1881 bylo o čtyři dny později vloženo vlastnické právo pro Karla Junga, soukromníka z Vídně, který velkostatek koupil za 180 000 zlatých. S ním se obec dostala do sporu o příjezdovou cestu ke kostelu. Kníničtí občané si vyhradili cestu k chrámu, kterou Jung nechtěl sdílet. Jeho návrh, aby byl pro ně zřízen zvláštní postranní přístup, obecní představitelé odmítli.
        Z roku 1882 pochází zpráva učitele místní obecné školy Jana Olšanského, dle které se na zámku tehdy nenacházely žádné archiválie. Ty údajně Josef Sopuch prodal jako sběrový papír vídeňským sýrařům. Dne 20. května 1883 byl velkostatkář Jung zvolen předsedou místní školní rady, místopředsedou se stal Jakub Hodeček. Ještě v témže roce nařídilo okresní hejtmanství, aby knínická škola byla rozšířena na dvoutřídní. Přístavba nové třídy byla dokončena dne 15. srpna 1888. Celkové náklady rozpočtu činily 5 700 zlatých, z čehož 100 zlatých věnoval císař. Slavnostní svěcení nové školní budovy se konalo dne 8. září 1888 za účasti velkostatkáře Junga a moravskokrumlovského okresního hejtmana Eugena Raynoscheka, který byl na zámku i v obci hostem.      
       Na základě smluv z 4. a 6. července 1890 byl velkostatek a zámek připsán dne 24. července 1890 rovným dílem manželům Mořici a Hermíně Scholzovým. Mořic Scholz zemřel dne 28. listopadu 1895 a po vydání odevzdací listiny ze dne 2. října 1896 byla i druhá polovina majetku intabulována dne 14. dubna 1897 Hermíně. Ta se znovu provdala a v roce 1899 si nechala do zemských desk zapsat nové příjmení. Její druhý manžel  doc. MUDr. Mořic Schustler byl známým vídeňským chirurgem a urologem. Narodil se dne 5. prosince 1855 v Novém Jičíně na severní Moravě. Medicínu studoval na univerzitách ve Štýrském Hradci a ve Vídni, kde v roce 1880 absolvoval. Poté pracoval na prosektuře Rudolfovy nemocnice a na II. chirurgickém oddělení Univerzitní kliniky ve Vídni. Stal se asistentem Leopolda von Dittela a v roce 1891 se habilitoval v oboru chirurgie. Specializoval se na urologii, zejména cystoskopii. Po Dittelově smrti v roce 1898 se stáhl do ústraní a žil převážně na venkově, zejména v Knínicích. Zemřel v Novém Jičíně dne 1. června 1920 ve věku 64 let.
       Obě manželství byla obdařena dětmi, v prvním se narodily Jan, Brunhilda a Emilie Scholzovi, ve druhém Mořic a Gabriela. Emilie se provdala do Saska, kde brzy zemřela. Brunhildu si vzal rakouský důstojník Baldas, většinu času však trávila sama u matky na knínickém zámku. Jan Scholz studoval na univerzitě v Berlíně, po r. 1914 však začal hospodařit na statku v Knínicích. Po válce se přes počáteční nesouhlas matky oženil se svou adjunktkou Vojtěškou Novákovou z Prštic u Brna, s níž měl šest dětí. Jeho rodina dostala k užívání od Hermíny Schustlerové polovinu knínického zámku. Jan Scholz vlastnil dva činžovní domy v Brně a statek v Rakousku.
       Syn z druhého manželsví Mořic Schustler mladší žil po smrti svého otce v Rakousku. Žačka brněnského lycea Gabriela Schustlerová zemřela v dětském věku na počátku roku 1911. Ve stáří na knínickém zámku pobývala také matka majitelky Emilie Gurniaková, která zemřela ve věku 80 let dne 20. září 1907 a o čtyři dny později jí byl v Knínicích vypraven pohřeb.
      Za poslední soukromé majitelky byl zámecký areál občas poctěn návštěvami významných osob. Dne 13. května 1906 zde byl například hostem brněnský biskup Pavel hrabě Huyn, který vizitoval filiální kostel sv. Mikuláše. Návštěva Knínic nebyla v původním itineráři biskupa uvedena a na program byla zařazena dodatečně. Při příchodu byl uvítán velkostatkářem, představeným obce a správcem školy. Žačka II. třídy Matylda Klimová přednesla uvítací báseň a předala Jeho Eminenci kytici. Velkou událostí byla pro knínické občany i rodinu velkostatkáře oslava výročí 60. let panování Františka Josefa I. Školní kronika o tom podává následující svědectví: "Dne 1. prosince 1908 konala se na zdejší obci školní slavnost za příčinou 60 letého panování J. V. císaře pána. O 8. hod. ranní obcovali žáci ve zdejším kostele slavným službám Božím, načež odebrali se v průvodu do II. třídy zdejší školy. Po promluvě správce školy a p. katechety následoval přednes patriotických písní a básní žáky obou tříd. Na konec zapěna hymna národní (zřejmě Zachovej nám Hospodine - pozn. autora) a provoláno J. V. císaři pánu všemi přítomnými třikráte sláva. Ke slavnosti dostavili se četní hosté, mezi nimi též zdejší velkostatkář a člen c. k. okresní školní rady p. Dr. Mořic Schustler…". Po vypuknutí  války v roce 1914 došlo k útlumu společenského života v obci. Události se dotkly také obyvatel zámku a rodiny majitelky. Jak již bylo výše uvedeno,  její starší syn Jan Scholz nechtěl narukovat a proto musel opustit vysokoškolská studia a začít hospodařit na knínickém statku.
      Po ukončení první světové války a rozpadu monarchie byla na velkostatku provedena první pozemková reforma. Nemovitosti byly zabrány dle zákona z 16. dubna 1919 č. 215 Sb. z. a n. dne 1. ledna 1922. Reformu v Knínicích prováděl r. 1925 přídělový komisař ing. J. Malina a technický úředník j. Doležel. Naprostá většina majetku včetně zámku (z původních 253,77 ha 249,34 ha) však byla ze záboru propuštěna a poznámka o něm učiněná v zemských deskách byla vymazána dne 15. června 1929. Majitelku v záležitostech reformy právně zastupoval moravskokrumlovský advokát JUDr. Eduard Brosch. Hospodářská základna velkostatku zůstala v zásadě zachována v nezměněném rozsahu, takže financování běžné údržby zámku mohlo být i nadále zajišťováno. Levnou pracovní sílu pro sezónní práce Hermína Schustlerová najímala zejména na Slovensku.Průčelí zámku po roce 1945
    O knínický zámek se v této době začali zajímat památkáři, kteří v době první republiky zintenzívnili evidenční činnost. Dne 11. února 1930 zámek prohlédl odborný pracovník Státního památkového ústavu pro Moravu a Slezsko Svoboda. Objekt vyfotografoval a mj. konstatoval, že "je používaný ponejvíce k účelům hospodářským…má hodnotu památkovou…rovněž i sousední park, jenž by však vyžadoval programovou zahradnickou úpravu."  V dopisu berní správě v Moravském Krumlově ze dne 13. února 1930 pak týž  pracovník dodal, že "jest to budova historicky památná a umělecky cenná…jest velmi dobře udržována, potud, aby vyhovovala účelům obytným a hospodářským. Rovněž potvrzujeme, že její řádné udržování a zachování jest nutné v zájmu veřejném." 
      Nádvoří zámku v roce 1930V roce 1931 oslavila Hermína Schustlerová na knínickém zámku své 85. narozeniny. Při této příležitosti byla uspořádána zahradní slavnost. Majitelka zemřela až za druhé světové války ve velmi vysokém věku, přičemž přežila oba své syny Mořice Schustlera a Jana Scholze. Mořic Schustler měl údajně v době druhé světové války jako člen monarchisticky orientovaného odboje problémy s nacistickým režimem. Tato skutečnost však v dalším vývoji již nehrála žádnou roli. Po smrti Hermíny Schustlerové ke knihovnímu převedení majetku na nového vlastníka již nedošlo. Dne 24. července 1945 byl zámek spolu s velkostatkem jakožto německý majetek na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/45 Sb. zkonfiskován ve prospěch státu vyhláškou vydanou Okresním národním výborem  v Moravském Krumlově. Jižní strana zámku s verandou v roce 1930
       Prvním dočasným národním správcem se stal Václav Kohoutek. V létě roku 1945 pověřil ONV v Moravském Krumlově dočasnou správou zámku a velkostatku bývalého četníka Antonína Vaňuru. Část vnitřního zařízení zámku byla rozprodána zájemcům z řad občanů. V letech 1945-1946 se na zámku mj. nacházel sběrný tábor bývalých říšskoněmeckých občanů čekajících na odsun. Řádná národní správa byla na velkostatku zavedena radou Zemského národního výboru dne 29. října 1945, která jmenovala národním správcem Felixe Libáčka. Zemědělská půda byla ještě v roce 1945 rozparcelována, lesní půdu převzal dne 15. ledna 1946 podnik Státní lesy a statky. Národní správa byla zrušena přípisem Zemského národního výboru v Brně dne 8. března 1946. 
     Portál zámku v roce 1930Výnosem ministerstva zemědělství ze dne 17. července 1947 bylo rozhodnuto o převodu zámku za 180 000 Kčs  Místnímu národnímu výboru v Miroslavských Knínicích, k němuž došlo dne 1. listopadu 1947. V objektu zůstal pouze zbytek užitkového inventáře z hlediska Národní kulturní komise nezajímavého. Větší část mobiliáře údajně odvezla těsně před koncem války Adalberta Scholzová, která za války spolupracovala s nacistickým režimem. Archiválie se na zámku po válce nenacházely. Převážně cizojazyčná filozofická literatura byla odevzdána Univerzitní knihovně v Brně. Památkový úřad neměl námitky proti odtržení zahradnictví,dvorků a zahrádek přiléhajících ze severu a západu k zámeckému parku a jeho přidělení uchazečům z řad bývalých zaměstnanců ze sociálních důvodů. Proti přídělu zahrady parcelní číslo 13 o výměře asi 2 800 m2 se však postavil Místní národní výbor, jehož zástupci tvrdili, že "by odstupem 2 800 m2 zelinářské zahrady klesl výnos, který má sloužiti k udržování zámku."
      V roce 1949 žádala Tělocvičná jednota Sokol v Miroslavských Knínicích Státní památkový úřad pro Moravu a Slezsko o povolení úpravy dvou místností nacházejících se v prvním poschodí v zadním traktu za účelem provozování tělovýchovné činnosti. Žádosti bylo vyhověno. Velký zámecký sál byl v této době využíván pro pořádání kulturních a společenských akcí. V objektu byla kromě toho umístěna mateřská škola, lidová knihovna, místnosti pro MNV a pro schůze zdejších spolků. Na zámku se též promítaly filmy, po roce 1963 však z důvodu vzrůstající konkurence televize bylo jejich uvádění výrazně omezeno. Obec nedostávala na nutné opravy žádné dotace, zámek se tudíž dle informace rady Místního národního výboru z 20. června 1960 nacházel ve velmi špatném stavu. Drobné opravy byly financovány z vlastních zdrojů MNV, především je prováděli kníničtí občané prostřednictvím brigád. V roce 1962 poškodil zámek pyrotechnický zákrok, jímž byl sousední rybník (horní sádka) vyčištěn od nevybuchlé munice pocházející z dob války. Poté byla údajně opatřena nová okna a opravena střecha. Generální oprava zámku se pak údajně uskutečnila až v roce 1970, o její komplexnosti je nicméně nutno pochybovat.
      Park obklopující zámek a kostel doznal změn v letech 1972-1973 v důsledku vybudování koupaliště. Kácení označených stromů se však neuskutečnilo v původně plánovaném rozsahu. Odstranění dvou jasanů na okraji zámeckého parku schválil odbor kultury ONV ve Znojmě svým rozhodnutím č. 36/83 ze dne 11. července 1983.
       Obec se v roce 1995 pokusila zámek prostřednictvím První znojemské realitní kanceláře s. r. o. prodat, záměr se ale nezdařil. Při této příležitosti se zjistilo, že neexistuje žádná plánová dokumentace. V roce 1998 obec připravovala plynofikaci objektu a opravy střechy, okapů a žlabů. Památkový ústav v Brně s opravami za předem stanovených podmínek souhlasil, přičemž jeho odborní pracovníci konstatovali, že, "stav zastřešení zámku je nutno označit jako havarijní. Poslední generální oprava byla v roce 1970. Vlivem absence soustavné údržby (změny vlastnických a uživatelských vztahů) chátrá zejména půdní prostor, působením zatékající srážkové vody je degradovaný strop posledního patra objektu, dá se předpokládat narušení většiny prvků krovové konstrukce. Hrozí nebezpečí z prodlení (ohrožení bezpečnosti osob, narušení statiky, ztráta kulturní hodnoty). Objekt…je ohrožen …a aktuálnost záchrany je zřejmá. Upozorňujeme na potřebu komplexního řešení odvodu srážkových vod (terénní úpravy, dořešení podzemní části svodů, oddrenážování vod z paty objektu atd." Plynofikace se uskutečnila dle projektu zpracovaného v srpnu 1997 ing. Ivanem Vališem v Brně. Vzhledem k vysoké hladině spodní vody byl zámek ohrožen vlhkostí, proto temperování objektu považovali i památkáři za žádoucí.
      V současné době tedy málo využívaný zámek zůstává ve vlastnictví obce. V předním křídle jsou v přízemí umístěny dvě kanceláře obecního úřadu a jedna místnost pro zaměstnance. Ostatní přízemní prostory jsou používány jako sklady. V prvním poschodí se nachází sál a sociální zařízení pro místní kulturní akce. Prostory po bývalé mateřské školce slouží jako archiv Bedřich Vilém hrabě HAUGWITZ, 1702-1765obecního úřadu. Dále se zde nachází knihovna a sklad civilní obrany. V zadní části zámku zůstává stará sokolovna využívaná pouze sezónně místními dětmi. V roce 2001 byla dokončena celková rekonstrukce střešního pláště, přičemž náklady byly hrazeny převážně z rozpočtu obce. Další opravy jsou sice nutné, z důvodu nedostatku financí v obecní pokladně však nemohou být zahájeny.  Odhad nákladů na celkovou obnovu zámku totiž činí 8 milionů korun. Doufejme, že se potřebné prostředky postupně podaří zajistit a opravený zámek bude i v 21. století  důstojným způsobem připomínat svou více než 700 let trvající historii.


Výběrový soupis pramenů.


Archiv český (red. Josef Kalousek) IX. Praha 1889.

Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae (edd. A. Boczek) IV. Olomucii 1845.

Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae (edd. J. Šebánek, S. Dušková) V-1, V-2. Pragae 1974, 1981.

Černá kniha města Velké Bíteše (ed. Antonín Verbík, Ivan Štarha). Brno 1979.

Die Landtafel des Markgrafthumes Mähren. Brünner cuda. Brünn 1856.

Katastrální úřad Brno-město, Pozemkové knihy, Zemské desky.      

Libri citationum et sententiarum seu Knihy půhonné a nálezové. I-VII (edd. V. Brandl, B. Bretholz), Brünn 1872-1911.

Moravské korespondence a akta z let 1620-1636. Díl 1. 1620-1624 (ed. František Hrubý). Brno 1934.         

Moravské zemské desky brněnské II (ed. Tomáš Kalina). Praha 1950.
                          
Moravský zemský archiv v Brně, Fond A 3 Stavovské rukopisy
      
                                                      Fond C 2 Tribunál - pozůstalosti

                                                      Fond C 11 Zemský soud civilní Brno

                                                      Fond E 2 Konzistoř Brno

                                                      Fond E 57 Premonstráti Louka

                                                      Fond E 67 Matriky

                                                      Fond G 142 Rodinný archiv Haugwitzů

                                                       Fond G 371 Jaroslav Novotný

Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et moraviae (edd. K. J. Erben,  J. Emler, B. Mendl, M. Linhartová, J. Spěváček), III. I. ss. Pragae 1855 ss.


Státní památkový ústav v Brně, Archiv bývalého Státního památkového úřadu pro Moravu a    Slezsko                                                 
                                                     Spisovna

Státní okresní archiv ve Znojmě, Fond Archiv města Znojma

                                                     Fond Místní národní výbor Miroslav 1945-1990 (1991)

                                                     Fond Obecná škola Miroslavské Knínice

                                                     Fond Okresní národní výbor Moravský Krumlov 1945-1960

 

Výběrový soupis článků a literatury


Jan Břečka - Iva Kvapilová, Portréty zakladatelů moravského zemského muzea. I. část, Acta Musei Moraviae 80, 1995, s. 243-252.

Felix Czeike, Historisches Lexikon Wien in 5 Bänden, Band 5. Wien 1997.

František Dvorský, O starožitném panském rodě Benešoviců. Čásť II. O rodě pánů z Kravař. Brno 1910.

Genealogisches Taschenbuch der freiherrlichen Häuser auf das Jahr 1848, 1853. Gotha.

Vilém Haňák, Vlastivěda moravská, II. Místopis. Mor.-Krumlovský okres. Brno 1913.

Dalibor Hodeček, Dějiny zámku v Miroslavských Knínicích, Ročenka Státního okresního archivu ve Znojmě 2001, Znojmo 2002, s. 12-33.

Jan Janák, Počátky podnikatelské aktivity české buržoazie na Moravě (na příkladu cukrovarnictví, Časopis Matice moravské 97, 1978, s. 303 n.

Jan Janák, Vlastivěda moravská. Země a lid. Nová řada. Svazek 7. Dějiny Moravy, díl 3/1. Hospodářský rozmach Moravy 1740-1918. Brno 1999.

R. Jelínek, 700 let obce Miroslavské Knínice 1272-1972. Miroslavské Knínice 1972.

Tomáš Knoz, Správní a hospodářská reforma na náměšťském panství po roce 1628, Časopis Matice moravské 116, 1997, s. 136-154.

Vladimír Krystýn, Logothettiové z Bílovic, Slovácko 40, 1998, s. 221-234.

František Matějek, Morava za třicetileté války. Praha 1992.

Bartoloměj Paprocký z Hlohol a Paprocké Vůle, Zrcadlo slavného markrabství moravského. Olomouc 1593 (reprint Ostrava 1993).

Josef Pilnáček, Staromoravští rodové. Vídeň 1930.

Miroslav Plaček, Rakouská šlechta v zeměpanských službách na jižní Moravě do počátku 14. století a její sídla. Diplomová práce Historického ústavu Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Brno 1995.

Bohumil Samek, Umělecké památky Moravy a Slezska 2 [J/N]. Praha 1999.

Jindřich Šebánek, Archivy zrušených klášterů moravských a slezských 1. Inventář pergamenů z let 1078-1471. Brno 1932.

Jan Skutil - František Špirk - Ivan Štarha, Náměšť nad Oslavou. Dějiny města od nejstarší doby po naši současnost. Praha 1984.

Bohumír Smutný, Činnost Jindřicha Kajetána Blümegena na Moravě v letech 1748 až 1752 a jeho úloha při koupi panství Náměšť nad Oslavou Fridrichem Vilémem Haugvicem (Ke vztahům představitelů tereziánské státní správy), Časopis Matice moravské 120, 2001, č. 2, s. 397-431.

Jan Voženílek, Předběžné výsledky československé pozemkové reformy. Praha 1930.

 

1.

Mikuláš Tulešickky z Peče
Mikuláš Tulešický z Peče 1493 (intab., fakticky již 1490)-1503
Jan z Kostník 1503 (intab., fakticky již 1502)
Jan z Lomnice na Náměšti a Brumově 1503-1532
Václav z Lomnice na Náměšti 1503-1536
Znata z Lomnice na Náměšti 1536-1556
Oldřich z Lomnice na Náměšti 1536-1566
Jan st. ze Žerotína 1566-1583
Karel st. ze Žerotína 1583-1628
Jan Diviš ze Žerotína 1583-1616
Albrecht z Valdštejna 1628-1629
Jan Křtitel z Verdenbergu 1629-1648
Ferdinand z Verdenbergu 1648-1666
Alexander z Verdenbergu 1666-1672
Jan Filip z Verdenbergu 1672-1733
Václav Adrián z Enkenvoirtu 1733-1738
Marie Františka z Kuefsteinu, roz. Koloničová  1738-1743 (1/2)
 1743-1746 (celé náměšťské panství)
Marie Antonie Františka z Rotalu, roz. z Enkenvoirtu 1738-1743 (1/4)
Marie Anna Leopolda ze Salmu, roz. z Auerspergu 1738-1743 (1/4)
Více spolumajitelů 1746-1752
Bedřich Vilém Haugwitz 1752-1765
Marie Josefa Frankenbergerová 1765-?
Karel Vilém Haugwitz ?-1794
Jindřich Vilém Haugwitz 1794-1799
Jindřich z Holle 1799-1801
Marie Antonie z Daunu 1801-1803
Antonín Bedřich Mitrovský z Mitrovic a Nemyšle 1803-1809
Emanuel Bartenstein 1809-1838
Josef Bartenstein 1838-1866
Josef Sopuch 1867-1874
Charlotta Sopuchová 1867-1873
Ludvík Wellersdorfer 1874-1881
Antonie Wellersdorferová 1874-?
Karel Jung 1881-1890
Mořic Scholz 1890-1895
Hermína Scholzová, později Schustlerová 1890-1. polovina 40. let (od 1897 samostatně)
Stát (Národní pozemkový fond) 1945-1947
Obec (respektive Místní národní výbor v Miroslavských Knínicích) Od 1947
 

2. Přepis listiny vydané na tvrzi v Knínicích dne 4. ledna 1494

Státní okresní archiv ve Znojmě,                                        1494  ledna 4.  Miroslavské Knínice
fond Archiv města Znojma,
Městská správa, inv. č. 157,
listina č. 165

Mikuláš Tulešický z Peče a na Knínicích prodává 5 zlatých platu na knínických horách minoritskému klášteru Matky Boží ve Znojmě za 50 zlatých uherských.

Já Mikuláš Tulešický z Petče a na Knihnicích i s svými erby první jistec a dlužník dolepsaného vyznávám tímto listem vševobec., ktož jej uzří nebo čtúce slyšeti budú, že jsem prodal a mocí listu tohoto prodávám na svém vlastním zboží a dědicství na vinných horách knihnických, na pergkrechtích a na desátcích vinných pět zlatých platu ročního nábožným kněžím knězi Šjepánovi Crustošovi a Bazdiánovi i všemu konventu kláštera Matky boží v Znojmě zákona svatého Františka a k jich věrné ruce múdrým a opatrným pánóm purgmistrovi a radě města Znojma za padesáte zlatých dobrých uherských mně již docela a úplně zaplacených, kterýžto plat nahořepsaný vydáván a placen býti má věřitelóm našim svrchupsaným od rychtáře mého z Knihnic a jim do jich kláštera svrchupsaného nošen a dodáván býti má, a to rozdílně na svatého Jiří nyní najprv příščího puoltřetího zlatého a na svatého Václava potom inhed budúcího také puoltřetího zlatého a tak jmám a slibuji na každý rok ten svrchupsaný úrok vydávati a platiti na ty časy a roky svrchupsané pod takovúto úmluvú, jestližeby věřitelé naši svrchupsaní summu svú padesáte zlatých nahořepsaných zase jmíti chtěli a nebo já svój plat zase vyplatiti chtěl, mají oni mně nebo já jim puol léta napřed dáti věděti a výpověď ujmíti a potom poluletí vypovědělém jmám jim jich jistinu padesáte zlatých svrchupsaných zase dáti a zaplatiti a v jich moc odjísti zlatými hotovými svrchupsanými a my Matěj Vacek z Bezděkova a z Tupanova, hofrychtéř dvoru páně hoffmistra jeho milosti, Jan Komoň z Bezděkova a z Bočíkovic, Jan Miroslavský z Krbeně, Jan Rechmerg z Želetic, Václav Komoň z Bezděkova a z Tulešic, Hynek Jeníček z Sebranic a na Lhotce, rukojmí a spoluslibce s ním svrchupsaným Mikulášem Tulešickým, s ním a sou i za jeho erby slibujem všickni vespolek svú dobrú jistú křesťanskú vírú rukú společně a nerozdílnú bezevší zlé lsti věřitelóm našim svrchupsaným to všecko, což se v tomto listu píše zdržeti a v celosti zachovati bez přerušení všelikterakého, pakli bychom jeho nezdrželi, buďto na všem nebo na díle, jehož toho pane bože ostřez, tehdá inhed, kteráž by dva z nás rukojmí svrchupsaných najprv napomenuta byla od věřiteluov našich svrchupsaných ústy, listem nebo poslem, ta dva bezmeškání jeden na druhého neukazuje ani se druhým vymlúvaje máme a slibujem vyjeti a vléci a nebo každý  z nás místo sebe poslati a vlopti vladyku řádu rytířského s jedním pacholkem a se dvěma konioma v pravé a obyčejné ležení do města Znojma v duom gtneho hospodáře nám od věřiteluov našich svrchupsaných ukázaného a jestli žeby se nám prvním dvěma ležákóma v tom ležení událo čtrnádcte dní ležeti pořád stuje od prvního dne napomenutí a našim věřitelóm svrchupsaným ješče splněno a zaplaceno nebylo i s úrokem tak, jakož svrchupsáno stojí, tehdá inhed druhá dva z nás rukojmí svrchupsaných, kteráž napomenuta budem od věřitelóv našich svrchupsaných, také jmáme a slibujem vyjeti a vléci a nebo každý z nás místo sebe poslati do téhož města k témuž hospodáři tím vším obyčejem a právem jako první dva ležáky, a tak jmáme a slibujem učiniti až do posledních dvú rukojmí, tu nás všech šest rukojmí s tolikéž pacholky a se dvanádcti koňmi máme a slibujem ležeti pravé a obyčejné ležení vésti a plniti, tak jakož země moravská za právo má a z něho nemáme a slibujem nikam nevyjížděti ani vychoditi ani kterým vymyšleným obyčejem z toho vyniknúti na ni žádné právo, dotad dokavadž svrchupsaných padesáte zlatých i s úroky, jakož svrchupsáno stojí věřitelóm našim svrchupsaným nesplníme a nezaplatíme úplně a docela zlatými hotovými svrchupsanými i se všemi úroky na to přišlými a nebo zadrželými a přesto ležme my v tom ležení nebo neležme, dáváme věřitelóm našim svrchupsaným plnú moc a právo mocí listu tohoto, aby svrchupsaných padesáte zlatých i s úrokem ačby co zadržáno bylo, mohli vzíti a dobýti mezi křesťany nebo  mezi Židy pod lichvami na naší všech společně a nerozdílnú škodu. A proto vždy z toho ležení nemáme vyjížděti ani vychoditi žádným právem ani kterým vymyšleným obyčejem ač právě všecko zaplatíme i se všemi škodami, kteréžby věřitelé naši svrchupsaní pro nezaplacení a nesplnění naše, kterak kolivěk vzali, ježto by je dobrým svědomím bez přísah a věrovaní pokázati mohli, ty všecky škody máme a slibujem jim splniti a zaplatiti úplně a docela zlatými hotovými. A jesližeby v tom času některého z nás rukojmí svrchupsaných pán buoh světi neuchoval, prve nežliby věci v tomto listu popsané zaplaceny a splněny nebyly, jehož pane bože ostřez, tehdá my živí a zuostalí rukojmí máme a slibujem jiného živého rukojmí tak hodného a mohovitého místo toho umrlého v jednom měsíci pořád stúje od prvního dne napomenutí k sobě v rukojemství přistaviti a list tento v táž slova obnoviti tolikrát, kolikrát by toho potřeby bylo a jej zase věřitelóm našim svrchupsaným v jich moc dáti a položiti pod ležením svrchupsaným  a ktožby tento list jměl a neb jmíti bude s věřiteluov našich svrchupsaných dobrú vuolí, ten jmá a jmieti bude též plné právo a túž moc k tomu ke všemu, což se v tomto listu píše jako oni sami věřitelé naši svrchupsaní. Tomu na svědomí a pro lepší jistotu já jistec i rukojmí svrchupsaní naše vlastní pečeti s naším jistým vědomím přivěsili jsme k tomuto listu, jenž jest dán na Knihnicích v neděli po Novém létě léta od narození syna Božího tisícího čtyřstého devadesátého čtvrtého.

Originál, pergamen, čeština, 7 přivěšených pečetí (první a pátá poškozena) na rubu německy psaná registrační poznámka (Craft dieses Brieff wirdt dem Franciscaner Closter Weingarttn Zűns iahrlich p(e)r 5 f von dem h. Tuleshicky umb 50 ungarish gulde Verkhaufft An. 1494).

3. Inventář zámku v Miroslavských Knínicích z 18. června 1735

Moravský zemský archiv v Brně                                    1735  června 18., Náměšť nad Oslavou
fond G 14 Rodinný archiv Haugwitzů
inv. č. 476, karton 476


Soupis vnitřního vybavení zámku v Miroslavských Knínicích pořízený při příležitosti vyřizování pozůstalosti po Janu Filipovi z Verdenbergu.

In dem Knőnitzer Schloss befűnden sich nachfolgende Mobilien
In dem Herrschaft Täffel gehőrig von Harts geschlogenen

Rosen Zűhn
Grosse Schűsele von der ersten gattung 8
Kleinere von der andere gattung 6
Noch kleinere von der drittt gattung 6
Dergleichen Teber 6 tutzet
Saltz Vossl mit einem Raff 1
Tatzen 2
Vorlerg Lőffel 1
Leichter mit hűtteln grosse 4 Stűck, kleine 8 Stűck  12
Gies Becks sambt der Kandl 1
Nacht geshier 4

In der officier Taffel von wachen Zűhn

Grosse Schűsseln 6
Täller 2 tutzet
Saltz Tassl 1

Zu der Loquay Taffel von wachen Zűen
Grosse Schűsseln 6
Saltz Tassel 1

Von Kupfer

Khull Kőssel 1
Darzu gehőrige Kandl von Plech ohne deckel 1
Kuch Lőffel Plech 1
Reitterle 1
Saltz Zeseln 3
Leichter 4
Trachter 1
Reiff zum Koch 1
Gewűrtz Bodel 1
Stauben trochter 1

Von Fysen
Rieb fysen  1
Gross und kleine pfannen 6
Glerts pfannen 3
Nuedel Schiefferle 1
Samb Lőffel 1
Fleisch Gabel 1
Schier Hacken 1
Feuer Schauffel 1
Hacks Messer 2
Ross                 2
Wasser Kőssel 1
ser Stander 1
Koch Lőffel 12
Holtzerne Tőller 3 tutzet
Glőserne Battern 2 stl.

Herrchfftl: Better vor Ihro excell: Herrn herrn Grafen gehorig
Erstl. Modratzen mit woll und Rosshaar von blau und wies gestreiffen Beth zwillich mit roth Drydenen Pisheln abgeheft 2
Item vondergleichen zeig. Langer Länderpolster von federn mit der feder Riett 1
Dann dergleichen haubt Pőlster von Federn 2
Item eine decken von Carton mit Baum woll abgenats 1

Vor Ihro Excell: Frau Frau Graffin gehőrig
Modratzen mit woll und Ross- haar von blau und weiss gestreiffte Betzeig zwillich mit roth Seidenen Bisheln abgeshefft 2
Dann dergleichen Haubt kűssen von Federn 2
Item eine Tuchet mit Carton von Pflaumen 1

Vor Ihro Gnaden Graffen Casimir gehőrig
Modratzen mit Woll und Rosshaar von Blau und weis gestreiffen 
Bets zwillich mit Rots seidenen piescheln abgehefft 2
Item dergleichen Läuden pőlster von Federn mit der Feder riets 2
Item dergleichen Haubt Kűssen von Federn 2
Item eine Tuchet von Carton mit pflaumen 1

Nach Ihro Gnaden der Seel. Freylle Philippina
Modratzen mit Woll und Ross-haar von Blau, und weyss gestreiffte Bett-zwillich mit Roth seidenen Pischeln abgehefft 2
Item dergleichen Länden pőlster von Federn mit der Feder Roth 2
Dergleichen Haubt Kieseln von Federn 9
Item eine tuchet von Carton mit pflaumen 1

Vor die Herren Zerstliche gehőrig
Erstlich Modratzen mit werch und Woll von weis und blau klein gesteiffte Bett zwillich 1
Item Modratzen polster von Brath gestraffen Beth zwilich 1
Item ein Feder polster mit der feder rith, darauff der űberzug von gewűrffleter Blauer Leyewandt 1
Dann eine decken von Carton mit woll 1

Vor die officier so wohl Mann-alss weibs Bilder gehőrig
Erstlich Modratzen mit werks und woll von blau und weis geblumbte bets zwillich 3
Item dergleichen Länden pőlster von federn mit der feder rits 2
Dann ein Länden polster von federn mit der feder rits darauf der überzug von gewürsleten Blauer Leinwed 1
Dann neu Modratzen polster zu feder Modratzen also 3 stl 3
Item Tucheten von federn mit der feder rits 2
Darauf der überzug von gewürfleter blauer Leinwand 
Item decken von Carton mit woll 1
Item haubt Khiessen von federn 4
X/3 diese Better seind alle auf 2 Persohn gericht 

Vor Ihro Gnaden Graff Casimiro seine bediente gehőrig
Eine Modratzen mit woll von blau und weis geblumbten Bets zwilich 1
Dann dergleichen feder pőlster mit der feder Rits 2
Item eine decken von Carton 1
Mehr eine Modratzen mit woll und werks von blau und weis gestrifte Bett zwillich 1
Dann dergleichen Modratzen polster 1
Item ein dergleichen Länden polster mit der feder rith 1
Dann eine decken von Carton mit woll 1

Vor dass Stuben Mensch gehőrig
Erstlich eine Modratzen mit woll und wercks von weiss und blau Muhirten zwillich 1
Dann dergleichen Modratzen polster 1
Dann ein feder polster mit der feder rieth 1
Dann eine decken von woll und Carton  1

Ein Extra Bett
Erstlich Modratzen mit woll und wercks von blau und weys gestreifften Beth zwillich 1
Dann dergleichen Modratzen polster 1
Item ein feder polster mit der feder rith darauf der überzueg von gewürstleter blauer Leinwand 1

Vor die Samentliche Loqwey gehőrig
Erstlich Modratzen mit Woll, und wercks von braun gestreifften zwillich 5
Darzu dergleichen Modratzen pőlster 5
Item feder pőlster mit der feder Ritt darauf der űberzug von blau gewűrstleter Leinwandt 5
Item decken von dergleichen Leynwandt mit woll abgenaht 5

Vor die Kuchel Menscher gehőrig
Modratzen von woll und werckh oben auf von Blau Mustirte Bett zwillich 1
Dann dergleichen Modratzen polster 1

Ittem befündet sich in Knőnitzer Schloss
Verspärte braune Kasten 2 Stücks
Tisch mit roth tüchernen debichen 4
Lederne alte Tisch tebiche 2
Lederne Lohe Sesl 6
Roth Tücherne Fenster Ticher 4
Bilder mit Rahmen allerley Blumen wercks 8

In mittern Schlaff Zimmer
Tisch, wovon Ihro Excell: Einen grünen debich von Tuch in Kasten Verspärt 1
Schreib Kastl 1
Tisch mit grünnen Tebichen 2
Fenster ticher grünn 2
Weiss Leinwandene Fenster Fürheucks 4
Lederne Lohe Sässl 4
Lohe Tűchl von Eichen Holtz 1
Landtschaftl mit Rahmen, dann einen Frauen Contrafée 5
Theses von Papier 2
Schwartz gepeitzter Kasten v. Namiest 1
Schreib Kastl schwartz gepeitzte 2
Neues Vorstell Creutz mit grűnn, und weiser Leinwend gestreift 1
Klein Weises 4. Ecktes Tischl von Namiescht 1

In dem Eckt Zimer gegen dem Schloss Teichtl
Alte Fenster Ticher von gedruckter Leinwand 4
Tisch Tebiche von weis getreifte zwilich 3
Gespőrter  brauner Kasten 1
Alte Lederne Sässle 4
Creutz mit rothen Leinwand fűrheuks 1
Schwartzter Spiel Beichter 1
Landtschafts Bilder und frucht Stűcks mit Rahmen 9
Grűnner alter Feld Sessl mit Tuch 1
S.V.Leibstuhl ohne Geshier 1
Spanishe Wändt  2
Weiss Leinwandene Fenster für Häucks 8
Das Zimmer umb und umb mit grűnnen Spalieren ausspallirt 

In dem Capelle Zimmer
Weiss Leinwandene Fenster fűrhäucks alt zerrűsene 2
Lederne Lohe Sässl 2
Item alter 1
Lahe Stűhl von fűchen Holtz 2
Grosse Geistl Bilder mit űbergolden Rahmen 6
Mehr kleinere Bildt hintere Glass 16
Kleines Műtter Gottes Bild von Holtz aussgeschnitte 1
Alte rothe geistl (e) Bilder mit Rahmen 6
Item Tisch alda 2

In der Taffel Stuben
Ein Taffel von "4" kleinen Tischle 4
Mehr von Namiescht herunter Tisch 1
Tisch Tebicher, weis und grűnn gestreiff 3
Lederner Tisch Tebich ausse Presshaus 1
Unterschiedl: Landschafftl nebst einer Fraue 8
Alte Lahe Sessl, so mit Neuen rothe Leder űbe 6
Item alter Lahe Sessl 1
Lahe Stűhl von fűchen Holtz 4
Grűnner kleiner Tisch mit "4" Fűssen 1
Grűnner Schäncks Kasten worinnen sich unterschiedliche Glasser befinden 1
Neu zuwordene Spiel Tieschl von Namiescht 2
Lahe Stűhl von weichen Holtz 6

In dem Ecks Zimmer
Alte rothe tűcherne Fenster Tűcher 4
Weis Leinwandene Fenster fűr Haucks 4
Beschlagener Kasten 1
Gemeiner Tisch von Brettern 1
Tisch Tebich grűnn und roth gestreifft von Wall 4
Ausgenante oder gewűrckte Lahe Sässl 6
Alte Lahe Sässl so mit rothen Kalb Leder űberzogen 2
Bilder mit Rahmen von Blumen 4
Das Zimmer umb und umb ausspaliert mit rothen űbergolden Spalliere. 

In dem ersten Zimmer
Bettstadt in Loquay Zimmer 1
Bettbrucken von geholbeten Brettern 3
Tisch in neuen gewőlb 3
Roth kleine Spiel Tischl, einer mit gestriffter Leinwand, der andere ohne Leinwandt 2
Grűnne alte Lahe Sessl ohne űberzug in neuen Gewőlb so auf deb Boden treichleiret 2
Sommer und Winter dann Landtschafftl ohne Rahmen, unterschiedl: weis verfast 12
Von andere Zűmmer ein Frau und Herr 2

In dem Mittern Zimmer
Lahe Tűchl von fűchen Holtz zerbrochene Bilder papierene in rothen Rahmen grosse 6                                                                                           
                                                         kleinere 12

In dem Ecks Zimmer
Alte Sässl mit rothen Kalb Leder neuűberzogen 12

In dem neuen Taffel Stuben
Item Wäsch Kasten von Namiescht 2
Tiesch sambt schreib Kasten mit Schneb Caade 1

In dem Eckt Zimmer gegen dem Schitt Kasten wo die freyle Charlotta gewohnet
Steinerne Tisch mit gedruckten Leinwandenen Tebichen, auss dem Eckt Zimmer anhero transferiret 2

Brafe Schitt Kasten
Beschlagener Metzen 1
Dann Viertl 1
Prey reitter 2
Ratten reitter 2

In dem untern Stocks in desz wirthschaffts Pflegers Zimmer und Cammer
Grosste mehl Kasten in gewőlb 1
Beschlagener Kasten mit Schloss undt Schliesstel in der Cammer 1
Item ein Kinder Beth mit anleg Ketten 1
Lange officier Taffel 1

In der officier oder Loquey Stuben
Steinerner Tisch 1
Item alter gemeiner Tisch in des Verwalters Kuchl 1
Bett atatt 1

In der Kuchl
Fűserner Feier hand zum Holtz auf legen 1
Alter kupferner Kästl ist beim Schaffer 1

In den Presz unten
Bodang von 26 fmmer 2
                    20 fmmer 1
                    19 fmmer 1
                    18 fmmer 1
                    15 fmmer 1
                    14 fmmer 1
                    12 fmmer 2
                    10 fmmer 1
                      8 fmmer 2
                      6 fmmer 2
Tretthaffer 6
Wein ham 2
Wein schaufl 4
Klein Schőpf Bitl 2

Namiest den 18. T Juny Ao 1735
L. S. Johann Ig. Meixner                                      L .S. Frantz Ig. Streith
Mand.: Noe                                                          Mand: Noe
4. Přepis oznámení o úmrtí a pohřbu Bedřicha Viléma Haugwitze


Moravský zemský archiv v Brně                                      1768, února 26. Náměšť nad Oslavou
Fond G 142 Rodinný archiv Haugwitzů
inv. č. 106, sign. A 16 (Copia)


Náměšťský farář Martin Tomáš Jorsch potvrzuje údaje o úmrtí Bedřicha Viléma Haugwitze, o dočasném  uložení jeho ostatků v náměšťském kostele sv. Jana Křtitele a o konečném pohřbení do rodinné hrobky v kapucínském klášteře v Náměšti.

Quod Illustrissimus ac Excellentissimus Dominus Dominus Fridericus Wilhelmus S. R. I. Comes ab Haugwitz, Dominus in Comitatu Namiescht, nec non Dominiorum Magno-Niemtschitz et Knőnitz anrei velleris Eques, Luae Sacrae Cas.: reg. Apostolicae Majestatis actnalis intin. Consiliarius supremi Regii Consilii Aulici intimus conferentiarum Minister in suo bono Knőnitz die trigesima Augusti Anno Millesimo Septingentisimo sexagesimo quinto mortuus, dehinc triduo post in crypta ecclesiae Parochialis Namieschtiensise Joannis Baptistae sepultus, ab hino vero die 19 Februarii 1768 ad Sepulturam familiae ad P. P. Capucinos Namieschtienses translatus sit, his ee in Conforinitate matricie Ecclesiae Parochialis Namieschtiensis fide, qua valeo, recognosco. Dabam in ade parochiali Namieschtiensi sub usuali Sigillo meo.

L. S. Martin Thomas Jorsch, parochus Namieschtiensis           

  

 

 

 

 

 

 

 

 

foot.png